Základní charakteristika antických ekonomických teorií

Základy ekonomického myšlení starých Řeků lze velice zjednodušeně shrnout do několika následujících bodů.

Naturální hospodářství bylo bráno jako jediná člověku přirozená forma ekonomického zisku. Naturálním hospodářství rozumíme takové hospodářství, které ještě nerozlišuje dělbu práce na více subjektů s tím, že každý subjekt (tj. každá rodina či domácnost) je sám zodpovědný za zajištění si veškerých ekonomických statků. V tomto druhu hospodářství nedochází k záměrné výrobě za účelem směny výrobků na trhu, ale pouze ke přímé spotřebě výrobcem.

S naturálním hospodářstvím souvisí i kladení důrazu na zemědělství, jakožto na nejdůležitější ekonomickou oblast. Zajímavé ovšem je, že samotná fyzická práce byla ve starém Řecku považována za podřadnou a byla zpravidla vykonávána otroky. Z tohoto důvodu byla také ekonomika velké části států a polis Egejského moře, stejně jako později ekonomika Římské říše, založena na otroctví.

Sama výroba zboží za čistým účelem prodeje byla považována za nepřirozenou a ke směně by mělo docházet pouze, když došlo k neplánovanému vyrobení více statků (zpravidla zemědělských, resp. takových, které podléhají zkáze), než byl výrobce schopen spotřebovat.

Dalším zajímavým faktem je, že starořecké myšlení velice silně odmítalo lichvu (lichvou se v původním slova-smyslu myslelo jakékoliv půjčování peněz na úrok), jakožto nepřirozené obohacování se na úkor druhého člověka. I z tohoto důvodu bylo poměrně častým jevem solidarity vykupování občanů daného městského státu, kteří upadli do otroctví právě z důvodu zadlužení se.

Závěrem je nutné podotknout, že byť Starořecké myšlení na úrovni teoretické z filosofických a náboženských důvodů obchod jako způsob obživy odmítalo, tak v praxi obchod samozřejmě probíhal. S postupem času se rovněž, s potřebou stále hlubší dělby práce, pohled na obchod měnil k lepšímu.

Mapa Starověkého Řecka (450 přnl.)