 | |
| Římská replika busty Aristotela původně od Lysippa (4. st. přnl.) |
Stejně jako je
možné považovat Platóna považovat za zakladatele idealistické filosofie, můžeme
považovat Aristotela za zakladatele empiristické filosofie, od kterého se
odvíjí celá empiricky založená filosofie.
Aristoteles se
narodil roku 384 přnl. v Chalkidě v dnešní Makedonii do rodiny lékaře
Nikomacha. Aristoteles byl žákem Platóna a studoval, a později i přednášel na
jeho Akademii, byť podle všeho nepatřil mezi jeho nejbližší studenty. Později
Aristoteles později založil svou vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion.
Aristoteles zemřel roku 322 přnl. ve své rodné Chalkidě, poté co byl pro
„rouhání se proti bohům“ vyhnán do exilu. Aristoteles je rovněž znám jakožto
učitel Alexandra Velikého.
Co do rozsahu svého myšlení byl Aristoteles vskutku renesančním člověkem, jehož díla se týkala téměř tehdy známých oborů. Dochovala se, ať již celá, či ve fragmentech, např. díla z biologie, přírodovědy, matematiky, logiky, fyziky, aritmetiky, metafyziky, filosofie, etiky, rétoriky aj. věd.
Samotné
Aristotelovo ekonomické myšlení je téměř celé obsaženo v jeho stěžejních
dílech Politika a Etika Nikomachova (Nikomachos byl Aristotelův syn, jemuž je
dílo určeno).
Všeobecně lze
pak říci, že se Aristoteles odlišuje od předcházejících myslitelů tím, že se
vyjadřuje teoretičtěji a vědečtěji. Všechna jeho díla jsou rovněž úzce svázána
s etikou a Aristotelovou zásadou zlaté střední cesty, které lze považovat za stěžejní kámen Aristotelova myšlení.
 |
| Aristoteles na obraze Francesca Hayeze (1811) |
Aristoteles
rozlišoval dva základní způsoby, kterými lze dosáhnout majetku. První způsob
nazýval ekonomika a myslel jím člověku přirozený způsob nabývání majetku,
založený na získávání ekonomických statků výrobou, sběrem plodin, zemědělství,
či jakýmkoliv jiným přímým způsobem
(paradoxně se patřila i kořist získána z vojenského tažení) a určeným
k přímé spotřebě (nikoliv za účelem dalšího obchodu). Druhý způsob, kterým
lze získat majetek pak nazýval chremastikou.
Principem chremastiky je pak získávání majetku pomocí obchodu, lichvy či
jakýmkoliv jiným indirektním způsobem. Takovýto způsob získávání majetku pak
jako celek považoval za člověku nepřirozený.
Aristoteles dále
odmítal jakékoliv samoúčelné hromadění majetku, které neslouží k zajištění
životních potřeb člověka. Rovněž odmítal Platónovu myšlenku společného majetku,
jelikož společné vlastnictví působí negativně na iniciativu člověka a jeho
přirozený zájem o dobré výsledky své vlastní práce, tj. zbavuje člověka pocitu
dobře vykonané práce. Ideu majetku společného pro všechny členy daného
společenství rovněž považoval za negativní pro výchovu dalších generací, kdy si
nové generace nevypěstuje člověku přirozený respekt pro individuum a
individualitu obecně.
Kromě obecných
ekonomických teorií se pak Aristoteles dále poměrně podrobně zabýval monetární
politikou a funkcí peněz obecně.
Peníze chápe
jednak jako prostředníka umožňujícím směnu a jednak jako obecné měřítko, které
umožňuje, aby bylo zboží navzájem měřitelné. Peníze tedy umožňují rovnou směnu
statků bez obohacování se na úkor druhého člověka.
Aristoteles takto tedy rovněž definoval princip ekvivalence ve směně. Tento princip vyjadřuje, že ve směně se směňují různá zboží, mající různé užitné hodnoty, ale v takovém poměru, ve kterém směňovaná množství mají stejnou výslednou hodnotu
