Lucius Iunius Moderatus Columella (4 – 70 nl.)

Ze všech myslitelů starého Říma, kteří se zabývali zemědělství, je Lucius Iunius Moderatus Columella pravděpodobně myslitel nejvýznamnější. Z života Columelly není mnoho známo, kromě faktu, že před tím, než se začal věnovat zemědělství žil život karierního vojáka a byl tribunem v oblasti moderní Sýrie.

Své ekonomické názory Columella prezentoval ve dvou dílech: stěžejním O zemědělství (De Re Rustica) a O stromech (De Arboribus).

Jako jediný myslitel nebyl Columella „pouze“ teoretikem, ale sám by aktivním zemědělcem vlastnící četné statky a farmy v centrální Itálii. Ve svých dílech pak ze svých vlastních zkušeností často čerpá a uvádí je jako praktické příklady.

Samotné dílo „O zemědělství“ je rozděleno do více jak dvanácti kapitol, kdy se každá kapitola zabývá jednotlivými aspekty zemědělské činnosti, jako např. půda, vinařství, ovoce, olivové stromy, velká zemědělská zvěř, malá zemědělská zvěř, drůbež, zvěřina, zahrady, management pracovníků, kalendář, vedení domácnosti aj. Jak již bylo řečeno, každá kapitola obsahuje četné praktické příklady a rady. Zajímavostí je, že Columella ve svém díle dále uvádí četné recepty na pokrmy, např. na tuřím s hořčicí nebo na celer s rozinkovou omáčkou. Mnoho z těchto receptů je možné najít, v angličtině, na tomto odkazu.

Dílo "O Zemědělství" je v anglickém překladu dostupné zde.

Marcus Terentius Varro (116 – 27 přnl.)

Římský politik (zastával pozice Tribuna a Praetora), polyhistor a spisovatel. Varro byl velice plodný a všestranně nadaný autor, který napsal přes 620 knih (svitků). Pouze jediné dílo se dochovalo kompletní.

Varrovo ekonomické myšlení je zachyceno v jeho, jako právě jediném kompletně dochovaném díle Tři knihy o zemědělství (Rerum rusticarum libri Tres).

Stejně jako v případě Catova stěžejního ekonomického díla i Varrovo dílo je pojato jako manuál pro zemědělce obsahující četné rady a praktické příklady pro každodenní život.

Varrovo dílo je unikátní tím, že jako první dochované dílo obsahuje zformulované myšlenky z oborů mikrobiologie a epidemiologie. Varro zde varuje, aby se člověk vyhýbal bažinám a mokřadům, protože se v těchto oblastech množí a žijí „miniaturní živočichové, neviditelní prostému zraku, kteří se vznáší ve vzduchu, člověk je může vdechnout a způsobují závažná onemocnění“…

Varrova největší zásluha je pak vytvoření tzv. Varrova kalendáře – historie Římské republiky od jejího založení až po Varrovu dobu. Později bylo prokázáno, že Varrův kalendář obsahuje četné chyby a nejasnosti, nicméně je i dnes používán jako základní východisko při zkoumání chronologie Římské republiky. Varrův kalendář byl údajně vytesán do dnes ji neexistujícího Augustova oblouku. Do současnosti se Varrův kalendář dochoval v díle Fasti Capitolini.

Varrovo hlavní ekonomické dílo je kompletně (v originále) dostupné na tomto odkazu. Anglický překlad je dostupný zde.

Ukazka z Varrova stěžejního díla

Marcus Portius Cato (234 – 179 přnl.)

Římský řečník, politik a karierní voják aktivně se podílející se vojenské kampani proti Kartágu během třetí punské války. Později působil jako konzul pro Hispánii a censor (jeden z nevyšších úřednických postů v Římské republice).

Jakožto myslitel prosazoval latinu namísto tehdy běžně používané řečtiny jako jazyku vzdělanců.

Catovo ekonomické myšlení je zachyceno v jeho díle O zemědělství/ rolnictví (De Agri Cultura). Toto dílo bývá považováno za vůbec první dochovanou prózu napsanou v Latině (160 přnl.). Co do stylu je dílo psáno vysoce popisným a prostým jazykem, a je pojato jako manuál pro zemědělce a rolníky, obsahující četné recepty, např. recept na přípravu Kóského vína, či recept na přípravu tradičního silného Řeckého vína, a návody na pěstování různých plodin.

Kromě praktických rad a návodů Cato ve svém díle rovněž obhajuje zemědělství oproti obchodu (kritizuje jej pro nepřirozenou nestabilitu) a lichvě (podle Zákonu dvanácti desek – nejstarší kodex římského práva z 5. století přnl. – je lichvář horší nežli kriminálník či zloděj). Zemědělské podle Cata pak také „produkují“ občany a vojáky vyšších morálních kvalit.

Část díla Cato rovněž věnuje popisu různých náboženských rituálů určených pro lepší úrodu. Za zmínku rovněž stojí, že tato část knihy je psána daleko komplexnějším, archaičtějším a „akademičtějším“ jazykem než zbytek knihy.

Celkově vzato je pak dílo De Agri Cultura významná především z toho důvodu, že umožňuje náhled do života běžných rolníků během Římské republiky a přináší cenné sociologické, religiózní a historické poznatky o tomto období. 

Římští myslitelé

Stejně jakožto ve filosofii a ve vědách obecně bylo ekonomické uvažování starého Říma silně ovlivněno myšlením Řeckým. Obecně vzato by se mezi Římskými mysleiteli našlo poměrně velké množství autorů, kteří se ekonomikou ve svých dílech zabývali, avšak žádný z těchto autorů nezašel ve svých myšlenkách dále než Řečtí myslitelé a jich díla jsou zpravidla komentáři k dílům slavných Řeckých autorů, či se jedná o „pouhé“ soubory praktických rad pro zemědělce, či obchodníky.

Obecně lze pak u Římských myslitelů, zabývajících se ekonomickým myšlením vypozorovat následující společné body:

1. Praktičtější uvažování zaměřené na reálnou praxi aplikovatelnou na tehdejší období a území, spíše než teorie
2. Prostší, obyčejnému člověku přístupnější, jazyk
3. Myšlení v obecném duchu Stoicismu
4. Velice časté téma je, jak se starat/ jak zacházet s otroky s jakožto základním stavebním kamenem Římské ekonomiky. Většina autorů pak doporučuje dobré zacházení s otroky a odměňování dobré práce. Dobře a věrně sloužící otroci pak mají být i se svými rodinami propouštěni, tj. má jim být darována svoboda.

 Jako nevýznamnější autoři zabývající se ekonomickým myšlením jsou pak zpravidla uváděni. Marcus Portius Cato, Marcus Terentius Varro a Lucius Iunius Moderatus Columella.

Římská říše v dobách svého největšího rozmachu za vlády císaře Traiana

Aristoteles (384 – 322 přnl.)

Římská replika busty Aristotela původně od
Lysippa (4. st. přnl.)

Stejně jako je možné považovat Platóna považovat za zakladatele idealistické filosofie, můžeme považovat Aristotela za zakladatele empiristické filosofie, od kterého se odvíjí celá empiricky založená filosofie.

Aristoteles se narodil roku 384 přnl. v Chalkidě v dnešní Makedonii do rodiny lékaře Nikomacha. Aristoteles byl žákem Platóna a studoval, a později i přednášel na jeho Akademii, byť podle všeho nepatřil mezi jeho nejbližší studenty. Později Aristoteles později založil svou vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion. Aristoteles zemřel roku 322 přnl. ve své rodné Chalkidě, poté co byl pro „rouhání se proti bohům“ vyhnán do exilu. Aristoteles je rovněž znám jakožto učitel Alexandra Velikého.

Co do rozsahu svého myšlení byl Aristoteles vskutku renesančním člověkem, jehož díla se týkala téměř tehdy známých oborů. Dochovala se, ať již celá, či ve fragmentech, např. díla z biologie, přírodovědy, matematiky, logiky, fyziky, aritmetiky, metafyziky, filosofie, etiky, rétoriky aj. věd.

Samotné Aristotelovo ekonomické myšlení je téměř celé obsaženo v jeho stěžejních dílech Politika a Etika Nikomachova (Nikomachos byl Aristotelův syn, jemuž je dílo určeno).

Všeobecně lze pak říci, že se Aristoteles odlišuje od předcházejících myslitelů tím, že se vyjadřuje teoretičtěji a vědečtěji. Všechna jeho díla jsou rovněž úzce svázána s etikou a Aristotelovou zásadou zlaté střední cesty, které lze považovat za stěžejní kámen Aristotelova myšlení.

Aristoteles na obraze Francesca Hayeze (1811)

Aristoteles rozlišoval dva základní způsoby, kterými lze dosáhnout majetku. První způsob nazýval ekonomika a myslel jím člověku přirozený způsob nabývání majetku, založený na získávání ekonomických statků výrobou, sběrem plodin, zemědělství, či jakýmkoliv jiným přímým způsobem (paradoxně se patřila i kořist získána z vojenského tažení) a určeným k přímé spotřebě (nikoliv za účelem dalšího obchodu). Druhý způsob, kterým lze získat majetek pak nazýval chremastikou. Principem chremastiky je pak získávání majetku pomocí obchodu, lichvy či jakýmkoliv jiným indirektním způsobem. Takovýto způsob získávání majetku pak jako celek považoval za člověku nepřirozený.

Aristoteles dále odmítal jakékoliv samoúčelné hromadění majetku, které neslouží k zajištění životních potřeb člověka. Rovněž odmítal Platónovu myšlenku společného majetku, jelikož společné vlastnictví působí negativně na iniciativu člověka a jeho přirozený zájem o dobré výsledky své vlastní práce, tj. zbavuje člověka pocitu dobře vykonané práce. Ideu majetku společného pro všechny členy daného společenství rovněž považoval za negativní pro výchovu dalších generací, kdy si nové generace nevypěstuje člověku přirozený respekt pro individuum a individualitu obecně.

Kromě obecných ekonomických teorií se pak Aristoteles dále poměrně podrobně zabýval monetární politikou a funkcí peněz obecně.

Peníze chápe jednak jako prostředníka umožňujícím směnu a jednak jako obecné měřítko, které umožňuje, aby bylo zboží navzájem měřitelné. Peníze tedy umožňují rovnou směnu statků bez obohacování se na úkor druhého člověka.

Aristoteles takto tedy rovněž definoval princip ekvivalence ve směně. Tento princip vyjadřuje, že ve směně se směňují různá zboží, mající různé užitné hodnoty, ale v takovém poměru, ve kterém směňovaná množství mají stejnou výslednou hodnotu

Platon (427 – 347 přnl.)

Jeden z nejslavnějších filosofů, ba pro mnohé filosof nejslavnější, od jehož myšlenek se odvíjí celá idealistická filosofie až po dnešní dobu, se narodil roku 427 přnl. do jedné z předních aristokratických rodin antických Atén, kde rovněž po velkou část svého života žil, vyučoval a kde rovněž založil jednu z nejstarších filosofických škol, která přetrvala téměř jedno milénium – Akademii.

Celkově shrnout Platonovo myšlení do jediného odstavce dosti dobře nejde, avšak můžeme říci, že Platonovy myšlenky se vedle myšlenek Aristotelových staly jedním ze základních stavebních kamenů idealistické (tedy neempirické) filosofie. Tzv. platonismus se pak stal skrze myslitele jako je Órigenés, Boëthius a především Svatý Augustin z Hippo Regia základem celé rané a vrcholné středověké filosofie. Rovněž v pozdějších stoletích hrál Platon významnou roli v myšlení takových filosofů, jako jsou Kant, Hegel, Fichte a mnoho, mnoho jiných.

Hlavní Platonovy myšlenky z oblasti ekonomie a ekonomiky jsou obsaženy v Platonově stěžejním díle Ústava. Zde Platon podává myšlenku ideální, utopistické a z našeho pohledu komunistické (v původním významu slova) společnosti. Tato společnost, která, což mnohé překvapí, není zcela vůbec demokratická (stejně jako Xenofón měl i Platon silné výhrady vůči Aténské formě demokracie) je společností přísně hierarchickou, kde na vrchu stojí vládce-filosof, resp. oligarchické kolegium filosofů (aristokracie založená nikoliv na penězích či politické moci, ale na vědomostech a moudrosti). Druhou kastou je pak kasta „strážců“. Úkolem této kasty je chránit Platonovo idealistické společenství proti hrozbám jak vnějším, tak i vnitřním. Tyto kasty jsou materiálně, jelikož sami nic nevyrábějí, zajištěny poslední kastou - kastou výrobní, kam spadají všichni ostatní (zemědělci, obchodníci, dělníci, úředníci atd.), a jejímž úkolem je veškeré výroba materiálních i nemateriálních statků (tj. i zajišťování služeb), ze kterých žije celé společenství.

Toto kastovní rozdělení vyplívalo z Platonova učení o trojí povaze duše. Nesmrtelná duše každého člověka, která se vždy po smrti fyzického těla převtěluje, po krátkém pobytu ve světě "ideí", do těla nového,  má tři části: žádostivost (emoce), vůli (odvaha) a mysl (rozum). Podle toho, která část duše je v člověku dominantní pak také člověk spadá do kast výrobní (žádostivost), strážců (vůle/odvaha), či vládců (mysl). 

K tomuto rozdělení pak Platon dodává, že kasty vládců a strážců musejí žit v „čistém komunismu“, tj. je jim zakázáno jakékoliv soukromé vlastnictví. Téměř všechny činnosti pak také musejí probíhat společně (mytí, stravování, odpočinek atd.), dokonce i ženy a děti jsou „společným majetkem“. Důvod pro tento absolutní komunismus je pak ten, že dle Platona peníze a majetek obecně člověka kazí, což si kasty, jež mají na starost vládnutí a obranu státu/společenství nemohou, z důvodu potenciální korupce, dovolit.

Platón a Sokrates na středověké rytině

Další zajímavostí pak je fakt, že se Platon jako téměř jediný filosof pokusil své teorie o ideální společnosti realizovat i v praxi. Tyto pokusy (celkem se ví o dvou) ovšem vždy skončili neúspěchem a v jednom případě byl i Platon (na Syrakusách v Sicílii) prodán do otroctví.

Pokud se zaměříme na čistě ekonomickou teorii, tak i zde byl Platon aktivní. Platon se např. zasloužil o teorii dělby práce, která byla ostatně pro jeho ideální společnost nezbytností. Dělba práce, resp. specializace na jednu profesi byla podle něj přirozená, vyplývající z lidské různorodosti. Specializace a dělba práce pak dále, dle Platona, vede k nutnosti směny, protože si každý nikdo není schopen zajistit všechny potřebné statky sám.

Další Platonovou zásluhou pak byla poměrně propracovaná monetární (peněžní) politika jeho ideálního státu. Dle Platona je třeba měkké (zlatem, či drahými kovy nekryté), státem garantované a kontrolované měny, která umožní lepší kontrolu nad oběhem peněz ve státě. Drahé kovy a peníze z drahých kovů razantně odmítal z toho důvodu, že jsou univerzálně uznávané v celém „světě“ a jejich příliv z jiných států by mohl způsobit nekontrolovatelnou deflaci/inflaci (pokles/nárůst cen). Peníze v Platonově státu by tedy měly teoreticky podobu obdobnou k naší současné měně, která sama o sobě nemá žádnou hodnotu, a její hodnota je garantována státem. Se zachováním ekonomické stability rovněž souvisí i Platonova snaha o demografickou kontrolu populace, kdy podle něj je třeba, aby stát uchovával stabilní populaci (okolo 5000 statkářských rodin), aby se předešlo ekonomické nestabilitě vyplívající ze náhlých změn populace. Ze stejného důvodu rovněž odmítá válku, která vede ke prudkým demografickým změnám.

Platónovo stěžejní dílo Ústava je, v ČJ, kompletně dostupné na tomto odkazu.

Rukopis Platónovy Ústavy (3. st. nl.) - autor neznámý